OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kalifornská HC inštitúcia znovu úraduje vo veľkom štýle. Kým predchádzajúci štúdiový počin „The Damned, The Shamed“ naznačoval miernu únavu materiálu, výmena producenta a štýlu práce na novinke prináša opäť ten starý známy švih a šarm a štýl z najlepšieho hácéčkového kotúčika v roku 2006 – skvelej fošne „Always The Hard Way“.
Keepers of the faith
I will defend your name
Only true believers remain
The blood, the sweat we gave
Through all my joys and pains
You can´t deny the keepers of the faith
Raymond „Raybeez“ Barbieri, líder NYHC ikony WARZONE je aj 13 rokov po smrti veľkou inšpiráciou svojich nasledovníkov. Práve jeho obľúbená hláška „All you kids out there – always keep the faith!“ sa stala nosnou myšlienkou novinky od losangelských ochrancov pravej HC viery. Hľadanie pravdy, správnych vecí, riešení komplikovaných životných situácií a celkovo pozitívny prístup k životu boli vždy ozdobami textov Scotta Vogela. Na novom albume zaujme napríklad skladba „The Struggle“ s úvahou o súčasnom životnom štýle mladých kapiel, ktoré bez toho, aby niekedy niekde skutočne pracovali, už od strednej školy koncertujú, absolvujú jednu šnúru za druhou a zaujímajú ich iba predajné čísla. Naozajstný úspech je beh na dlhé trate, nedá sa dosiahnuť bez toho, aby ste zaplatili cenu v podobe úsilia, snahy a sebaobetovania. Múdre a zodpovedné slová 37-ročného sympatického frontmana, jedného z najlepších, akých kedy hardcore mal.
Bubeník Nick Jett ako hlavný skladateľ odviedol opäť fantastickú prácu; znovu dokázal, že patrí k najväčším hácéčkovým hitmejkrom. Titulný kúsok je hymnou neskutočných rozmerov, skutočnou ozdobou katalógu kapely – na koncertoch bude vďaka nej vyťažené maximum všetkých mosh a circle pit kapacít. Prekvapí uvoľnená pogovačka „You´re Caught“, energické plnotučné záležitosti ako „Stick Tight“, „Return To Strength“ alebo „Hell And Back“ udierajú priamo na solar. Kapela sa nevzdala svojich metalových chúťok – nie náhodou mala výborná „Only Death“ pracovný názov „Judas Priest“, no v porovnaní s predchádzajúcim albumom sa oveľa viac dostávajú k slovu hardcore a punkové korene. Jedna z najlepších vecí na albume, „The New Blood“, je práve poctou a poďakovaním tomuto fascinujúcemu žánru.
Hardcore´s running through my veins
Without you who the fuck would I be
Gave me a place to call my own
This will forever be my home
TERROR s aktuálnou štúdiovkou v plnej paráde predviedli, prečo sú právom považovaní za jedných z lídrov novej hardcore generácie. A keďže tento hudobný štýl žije v dokonalej symbióze starej a novej školy, nie je žiadnym prekvapením, že spolu s novinkou od SICK OF IT ALL je práve „Keepers Of The Faith“ tým najzaujímavejším žánrovým míľnikom tohto roka. Uvidíme, čím nás prekvapia MADBALL na novom albume „Empire“, ktorý už taktiež nedočkavo klope na dvere.
THIS IS REAL HARDCORE!
8 / 10
Scott Vogel
- spev
David Wood
- basgitara
Jordan Posner
- gitara
Nick Jett
- bicie
Martin Stewart
- gitara
1. Your Enemies Are Mine
2. Stick Tight
3. Return To Strength
4. The Struggle
5. Shattered
6. You´re Caught
7. Dead Wrong
8. Keepers Of The Faith
9. Stay Free
10. Hell And Back
11. Only Death
12. The New Blood
13. Defiant
Keepers Of The Faith (2010)
The Damned, The Shamed (2008)
Always The Hard Way (2006)
One With The Underdogs (2004)
Lowest Of The Low (2003)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 33:31
Produkce: Chad Gilbert
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.